Nemám nijak v lásce hráče, kteří se bojí. Bojí se střetu s protihráčem, k mantinelu je nedostanete a když už, tak většinou jako druhé, jak na ně míří příhrávka do prostoru, kde by hrozila rána od protihráče, raději ji ignorují či prostě jen záměrně nezpracují atp. Všiml jsem si ale jedné věci. Čím jsou starší, tím sofistikovaněji dokáží svůj strach skrýt a oko laika si ničeho nevšimne. Zajímavý poznatek.
Neznám nikoho, kdo by rád dostával rány. Přiznám, že když jsem za mlada sám hokej hrával, také jsem nebyl žádný velký hrdina, ale nevlézt k mantinelu nebo odhazovat od sebe puky s vyděšeným výrazem jsem si vážně nedovolil. Hanbou bych se propadl. Dneska je to běžné. Starý strom neohneš, ale u nejmenších, podle mého, i zde stačí málo.
Předně si myslím, že základní předpoklady jsou vrozené. Někdo je prostě macho a je mu to jedno, zatímco jiný přemýšlí, představuje si, co všechno by ho mohlo potkat a raději se nebezpečným situacím vyhýbá. Svůj podíl, a nikterak malý, na tom má také dosavadní kariéra. Pokud se hráči začnou řezat od první třídy, je jasné, že sem tam nějakou utrží a dětská duše se s takovým zážitkem vyrovnává hůře, zůstane to v ní. A to je škoda. Jsem přesvědčený, že kdybychom i v našich končinách dokázali přistoupit na model, kdy do nějakých 12 let je hra tělem zcela zapovězena, hromada kluků by se se strachem vypořádala lépe. A to nezmiňuji další výhody, jaké tento způsob hry v nejmenších kategoriích přináší. Také jsem byl vždy zastáncem toho, že „když po vás soupeř jde, tak se nenechte a přitvrďte taky“, ale byl to můj velký omyl. Myslím, že mnohem přinosnější je zajít za trenérem soupeře a dohodnout se, že budeme jen dodržovat pravidla. Kluci si pak budou bez obav „vyšťourávat“ puk od mantinelu, protože vědí, že k nim zezadu nepřijede nějaký blázen a nepropíchne jim břicho jejich vlastní hokejkou.
Bohužel ale hrajeme jak hrajeme a zbytečně tak produkujeme další a další hráče, jejichž hra sice lahodí oku diváka, ale jen toho se smyslem pro zvrácený humor.
A jak se takový strach vlastně projevuje? Popíšu vám pár situací, kterých jste si třeba zatím vůbec nevšimli, ale věřím, že teď se budete na zimácích „válet smíchy“ stejně jako já. Inspirací mi budiž několik zážitků a hráčů z dorosteneckého prostředí (!!!) … :
-
Při souběžném startu dvou hráčů proti mantinelu nikdy nepřijede k mantinelu jako první. Nikdy! Dokáže to ale úžasně prodat, posuďte sami: stačí si při sprintu přidat malý oblouk nebo nepatrně zpomalit. Tím se dostanu za protihráče, přijedu k mantinelu jako druhý a hrdinsky ho rozmáznu po prknech, sraba. Úžasňák, borec, tvrďák!
-
Zásadně nepřijímá přihrávky ve středním pásmu, pokud kolem cítí protihráče. Ty jo, to by byla rána …
-
Hráč je ponejvíce na puku tam, kde nikdo není. Dlouhé kreace v obranném pásmu jsou jeho nejoblíbenější disciplínou. A jednou z nejkomičtějších.
-
Jakmile se během hry (s pukem) dostane do situace, kdy se blíží nevyhnutelný střet, okamžitě odhodí puk. Kamkoliv. Zde si prosím povšimněte děsu v očích!
-
Když už hráč opravdu musí k mantinelu a řítí se na něj soupeř, nehledá vůbec řešení pro hru, ale pro to, aby to moc nebolelo. Obvykle odhodí puk po mantinelu v nejpohodlnějším směru, v lepším případě směrem, kde předpokládá spoluhráče. Vůbec přitom neřeší, že onen spoluhráč je obsazený a nejen, že nemůže hrát, ale dopadne ještě hůře, než on sám.
-
Pokud si ho obránce při útočné akci 1 na 1 „přiveze“ až k mantinelu, končí brzdou a zvratnou bognou. Prostě tam nevleze. Proti obránci hraje zásadně na středu hřiště.
-
Nemusím hovořit o tom, že takového hráče neuvidíte padnout do střely a při nápřahu protihráče se z jeho těla stane špejle. A to ještě jen tehdy, když se mu už opravdu nepodaří ujet mimo předpokládanou dráhu puku.
Tak to už asi stačilo, ale takových komediálních výstupů je ještě celá dlouhá řada. Pokud takto kličkuje hokejovým životem mladší žák, dá se to ještě pochopit, ale jakmile podobné kreace předvádí dorostenec či skorojunior, je to opravdu veliká legrace. A zadarmo. Doporučuji!
No nic, to já jen tak. Už mi to vážně nedalo … 
